Celé dětství jsem musel snášet ty nejkrutější rybářské útrapy. Ač původem z podhůří Krkonoš, nebylo mi dlouho dopřáno pstruhové povolenky. Všichni jsme si u rodičů vyprosili jen mimopstruhovky a chodili jsme hlavně na náš domácí MP revír, kde jsme si většinou dobře zachytali bílou rybu a občas i mírového kapra. Je pravda, že jistou dobu jsme na potoce chytali pstruhy do ruky. To byly ale opravdu první rybářské začátky. Navíc se nám to po přechodu k lovu na udici už nezdálo dost na úrovni.
Pstruhové revíry, kterých je tu většina, tak pro nás tenkrát byly zapovězeným územím. Nevím jak pro ostatní ale pro mě byl každodenní pohled na divokou řeku, kde se naprosto beztrestně promenádovali pstruzi, opravdovým pokušením. Naštěstí jsem mu nepodlehl a nezačal pytlačit. O chytání pstruhů jsem mohl tak pouze jen číst.
Povolenku jsem si nakonec zařídil až o mnoho let později, když už jsem měl nějaké vlastní finance. Časy hojnosti během těch pár let ale zřejmě skončily. Spolu s povolenkou jsem totiž obdržel i čerstvé informace o tom, že dva týdny po zahájení už na pstruha nenarazím, protože většina duháků hned skončila na grilu a nic jiného tu prakticky není.
S takovou mizernou morální podporou jsem vyrazil do boje. Řeka byla i přes mírně zvýšený průtok čistá a břehy zely naprostou prázdnotou. Po zahajovacím víkendu zůstala akorát zválená tráva a vydupané cestičky podíl břehů.
Překvapilo mě, jak bylo vše najednou jako nové. Řeku jsem sice znal jako své boty. Jenže ne jako rybář. Rozdíl v poznání vody při lovu a pouhé procházce okolo je značně velký. Potencionální horká místa jsem už měl vytipované dávno předem. Daleko horší to ale bylo s přístupem k vodě. Řeka je na některých místech zarostlá jako prales a přiblížit se k vodě tak, aby o tom mazaná ryba nevěděla půl hodiny dopředu byl téměř nadlidský úkol.
Převislé větve a křoviska navíc zdecimovaly moje zásoby nástrah takovým způsobem, že na to do smrti nezapomenu. U rybníka, kde při nahazování na nějakém tom decimetru sem nebo tam nesejde, to je o dost jednodušší. Tady stačí to o pár centimetrů netrefit a třpytka je na větvi. Většinou na takovém místě, kam se nedá suchou nohou dostat. Výsledky z prvních lovů předčily veškerá moje očekávání. Bohužel trochu jinak, než jsem doufal. Za první dva týdny (6 docházek) jsem nechytil lautr nic.
Ze zoufalství jsem se rozhodl změnit lokál a jít chytat o revír výše, do míst kam téměř nikdo nechodí. Řeka zde tvoří poměrně strmý kaňon, který je velice těžko dostupný. Sám si tam místy připadám jak horolezec. Obzvláště v pasážích, kdy musím prut držet v zubech, abych se mohl škrábat po všech čtyřech do svahu.
Doufám, že právě tady by se nějaký zapomenutý pstruh mohl ještě skrývat. Další týden se opět vydávám cestou necestou k vodě. Podle očekávání nikde nikdo. Ostatně na jiné rybáře jsem zde ten rok narazil pouze jednou, a to ještě na hranicích revíru, kde je civilizace. Je to opravdu poslední zapomenutý kus řeky.
Na prvním místě jsem byl opět bez úspěchu a tak se znovu hrabu nahoru na cestu. Zpátky k řece se spouštím zhruba o padesát metrů výše proti proudu. Nad utrženým břehem zde roste statný buk. Po jeho obnažených kořenech se mi daří překonat asi metr a půl vysoký kolmý svah k balvanům na břehu. Přesněji řečeno tam proti svojí vůli sjíždím po zadku. Brzdit se nedalo kvůli prutu v ruce. Naštěstí se celý můj příjezd odehrává v tichosti a neplaším si místo dřív než vůbec nahodím.
Řeka se tady zužuje do proudu, který obtéká právě okolo toho bloku šutrů, na němž momentálně stojím. Jestli tady, na rozhraní mezi rychlou a tichou vodou, nebude pstruh tak už vážně nevím, kde jinde ho mám hledat.
Černo-fialová gumová rybka v okamžiku letí vzduchem a dopadá u protějšího břehu do vody. Sotva se nástraha dostane do vody, dostávám ránu do prutu. Prut se ohýbá a mě po prvotním šoku dochází, že to je konečně on. Lítý odpor navíc vypovídá o tom, že to nebude žádný drobeček. Moje euforie nezná mezí.
Nejdříve se drží zarputile u dna a pak využívá síly proudu k tomu, aby mi nedal ani centimetr vlasce zadarmo. Nevím jak dlouho zdolávání trvalo, snad dvě minuty. Pro mě v tu chvíli čas běžel úplně jinak. První polovinu zápasu měl ale rozhodně navrch pstruh. Až když jsem ho trochu unavil, tak jsem poprvé spatřil jeho tečkované tělo. Pořád ale ke mně nechtěl a držel se v proudu. Nakonec se mi ho podařilo navést do zálivu mezi dvěma kameny, kde jsem ho zbavil háčku a změřil. Měl 38 centimetrů a jako první ryba šel samozřejmě zpátky do vody.
Ten den už jsem v lovu nepokračoval. Být to v nějakém westernovém filmu, tak by si hlavní hrdina zapálil vítězný doutník. Já jsem si prostě sedl na největší šutr a koukal na přírodu kolem sebe. Nohy se mi ještě klepali z adrenalinového zdolávání a ten pocit úspěšného lovce taky není špatný. Vždyť nic lepšího rybář už stejně prožít nemůže.
Autor úvodní fotky: Sergey Norin (zdroj: flickr.com)
