Vrátit vodě či dát na talíř?

0

Hned na začátku se musím přiznat, že ryby mám opravdu rád, a to i na talíři. V restauraci dám přednost raději pstruhovi než guláši a mé skromné kuchařské schopnosti mi umožňují udělat pstruha či lososa na několik způsobů, přičemž ostatní maso občas nedokážu ani osmažit na pánvi. Když to shrnu, tak ryba je pro mě jedno z nejoblíbenějších jídel. Po tomto mém přiznání asi nikoho nepřekvapí, že si občas od vody nějakou tu rybu odnesu, přestože to bývá zřídka.

Zdá se mi, že rybáři jsou rozděleni na dva radikální tábory. Jeden prosazuje metodu chyť a pusť, tedy každou chycenou rybu vrátit vodě (maximálně udělat pár fotek). Já osobně tomuto směru strašně fandím, ale jedna věc mi na lidech, kteří ji prosazují, vadí. Když někomu z nich řeknu, že jsem si domů odnesl minulý týden dva duháky k večeři, tak mě čeká přednáška o tom, jaký jsem barbar, masař apod.

Druhý tábor je samozřejmě o hodně horší, tady vás nečeká sice přednáška o morálce, ale naopak se dozvíte neotřesitelná fakta, proč daná ryba musela skončit vykuchaná v batohu. Koukáte na štiku, která má 50 cm až po pořádném přišlápnutí (přestože večer v hospodě už má solidních 60 cm) a chce se vám brečet. Ještě mnohem horší je, když se podobnému rybáři povede kapitální úlovek. Osobně by mě zajímalo, co s danou rybou dělají? Maso dvoumetrové sumce přece už nemůže být ani poživatelné a 70 cm velký kapr taky nebude zrovna gurmánský zážitek.

Jak už jsem psal výše, nevidím žádný důvod, proč si jednou za čas místo koupení zmraženého pstruha v supermarketu, nevzít dva od vody. Přesto má ta moje „masařina“ určitá pravidla. Za prvé, když už si vezmu pstruha, tak jedině pstruha duhového. Není to náš původní druh, v řece se stejně už nerozmnoží a nasazen byl právě kvůli nám rybářům. Oproti tomu pstruh potoční, prostě patří zpátky do vody. Podobných příkladů by se našlo více, vlastně jsem si vytvořil něco jako osobní kodex, kterým se řídím.

Nevidím nic špatného na rybářovi, který si domu odnese jednoho kapříka na sobotní oběd, ale taky nechápu lidi, kteří mají potřebu zásobovat mrazák svůj a svých přátel na tři roky dopředu. Osobně si myslím, že hodně rybářů už velmi dobře ví, jakou rybu si domů vzít může a jakou by naopak nemělo.

Na závěr se s vámi rozloučím krátkým příběhem od vody, který hodně ovlivnil moje přemýšlení o pouštění ryb.

Už je to tak deset let zpátky, kdy jsem chytil pěkného tečkovaného pstruha v jedné tůňce. Tenkrát mě zaujal, protože měl na sobě poměrně velkou jizvu od nějakého predátora. Hodně jsem se rozmýšlel, jestli si ho vezmu domů, míru měl určitě a mít k večeři pstruha na másle mě dost lákalo. Nakonec ale zvítězilo svědomí a pustil jsem ho zpátky. Dva roky nato jsem ho chytil znovu, nyní už se pomalu blížil k 40 cm a po pěkném souboji se mi ho podařilo zdolat. Nejsem si na 100 % jistý, jestli to byl stejný pstruh, ale jizvu měl velmi podobnou a i místo tůně by odpovídalo. Každopádně to byl můj nový osobák! Od té doby už jsem proto nikdy domů žádného pstruha potočního nepřinesl a i většinu dalších ryb jsem začal pouštět. Snad jsem si naivně myslel, že se tohle stane s každou puštěnou rybou

Přeji vám dostatek morální síly ryby pouštět, a když už si nějakou chcete vzít, tak ať to není zrovna kapitální sumec.

Sdílet:

O autorovi

Petr Šedivý

Napsat komentář

43 − = 35